To dobré

Jak vás mám jen uvítat, mí mílí zbloudilí čtenáři? Snad slabou obhajobou, že nikdy není pozdě... Nebo - pozdě, ale přece... Tygři by to neřešili! Vděčně by se lísali nebo radostně skákali, protože jsou blogoví a kamarádští! A tak je nechám být tou záminkou, pro kterou po čase nakouknete!

V našem okolí se toho děje tolik, že se svých přátel ptám s obavou, jak se jim daří... A nemám na mysli ty, kteří si stěžují běžně... Sotva mi začne docházet obsah i tíha jejich vět, oni pokračují - o pomoci, které se jim dostává, o kráse, kterou vidí, o malých zázracích běžných dnů...
Je vzácné i pokořující být při tom, když někdo z propadlin vztahu, v nějž věřil, z bolesti, smutku, zrádné nemoci, jež mu podrazila nohy - když někdo takový zkouší pozvednout zrak - k nebi, k druhému člověku, k naději, rozdává vděčnost, pokoj a úsměvy... Vnímám, že se v niěm odráží to dobré, co mu sám Bůh vložil do srdce - neztratil schopnost přát si, přát druhým, schopnost bojovat a aspoň doufat! Kéž je mi to poučením, posilou, námětem k rozjímání, zkoumání sebe samotné... Kéž dokážu být s těmi, kteří to potřebují a dají najevo a vyjádřit jim, že jsou vyjímeční. Kéž se nepřestanu svých blízkých a přátel ptát, jak se jim daří!



Jsou prostě situace, kdy bych ráda někoho potěšila, povzbudila a úplně se to převrátí, tak nějak nezaslouženě přijmu já mnohem víc.
Například - na konci listopadu měl můj táta narozeniny. Věděla jsem to od rána... Můj Tygr mi to připomněl nejmíň třikrát, facebook byl podobně houževnatý. Však já vím, já vím, večer zavolám!
No jo, ale nemám dárek! Aha, ty se po telefonu předávat nemusí. A ty každoroční fráze? Není to ohrané? Co říct, aby to bylo jiné? Zase stačilo prostě být, nevymlouvat se. Vzít mobil a udělat, co se sluší!
"Ahoj tati, volám konečně, abych ti popřála"!
"Ahoooooj", to jeho veselé "ahoooooj a děkujuuuuu" mě potěšilo.
Něco nás propojilo - zmizela sluchátka, dálka tří set kilometrů i moje váhavá rozpolcenost. Byla jsem s tatínkem a on se mnou. Jako bychom spolu pili kafe a plácali páté přes deváté.
"... A představ si, na moje narozeniny rozsvítili v Karolince vánoční strom!" Usmívala jsem se - jsou hodní, že nepodlehli komerčnímu šílenství a počkali na ten pravý den!
Kromě jídla jsme lehce naťukli i vztahy a zavzpomínali si.
"Tatiii, vidíš taky, jak se někteří členové naší rodiny vzdalujou?"
"Vidím a moc se mi to nelíbí. Nebudu s tím nic dělat, protože se mě nikdo neptá. Ale kdyby přišli, řeknu jim svůj názor. Jsem tady, připravený pomoct, co to půjde"!
Odmlčí se takhle i Bůh, když se přestaneme ptát?, proběhlo mi hlavou -  než jsem si uvědomila, že já jsem se dřív taky neptala, spíš jsem našim věci oznamovala.
"Pamatuješ, tati, když jsem odcházela z domu já, cos mi říkal? Že toho kluka neznáš, ale nechceš mi bránit, přeješ mi dobré a kdykoli máš pro mě dveře otevřené... Vůbec se nechci vracet, ale hřeje mě to vědomí"!
"To pořád platí", odpověděl bez váhání, bez přípravy... Odzbrojil mě, pohladil, objal mě jako otec a nic nevadilo, že nejsem zrovna nadosah!
Přiznávám, nevím, kudy náš nenucený rozhovor plynul dál. Možná zpět k jídlu, malému posezení v práci, zásobám na vánoce... Byla jsem však tolik dotčená vyřčeným i nevyřčeným během těch několika minut, že poté, co jsem zavěsila jsem plakala.
Houpala mě vlna rodičovské, bezpodmínečné, obnovující se, bojující, konejšivé lásky. Tahle láska je odleskem té Boží. A já jí bez Boha vůbec nejsem schopná! Jsem sobecké děcko, kterému však bylo odpuštěno a díky milosti dostalo další šanci!
Nebeský Tatínku, v každém z nás je část tebe! Prosím, pomáhej mi to objevovat, pomáhej mi to vidět a nezapomínat!


Babička Veronika je nová, už trochu naše, ač jsme jí to ještě neřekli. A to jsme si povídali jen dvakrát!
Má živý, čilý hlas, ráda vypráví. Sportovala, cestovala, učila tělovýchovu..  Nebýt hůlek, jejích 87 by jí nikdo hádat nesměl!
Nezranila se ani v tělocvičně, ani na sjezdovce, ale doma v koupelně, po návratu z cest. Žel byla zrovna sama, celý víkend. Není lítostivá, jen..., jen by chtěla žít, tak jako chce žít její duch!
Seděli jsme si s Tygrem v místním lahůdkářství na kafíčku, když se ozvala:
"Já si tu vedle vás dám tašku a hůlky, ještě musím něco koupit. Víte, mně ty dlaždičky kloužou"!
Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, kdo přišel. Babička prostě navázala, jako by byl náš první rozhovor nepřerušený. Neodjíždí zrovna nikam na víkend, tak si musí protentokrát navařit a tak si nakoupila více, než obvykle.
Dopili jsme kafe a nabídli babičce, že ji doprovodíme domů, ať nákup sama nevláčí. Byla nadšená, vděčná! Tak jsme přišli na to, jak blízko sebe bydlíme. Pomalu jsme kráčeli kalužema a povídali si dál. Co na tom, že dva zrakově postižení a stařenka - jako z nějakého příběhu! Prostě lidi, kteří se navzájem potřebovali a tak byli spolu. Protože mohli, chtěli. Je moc fajn někdy nespěchat! Domluvili jsme se, že se po novém roce zase sejdeme!

Nejsme vždycky zdraví, nemůžeme jet, kamkoli si smyslíme. A to je fajn - spoustu bychom toho přehlédli, i tady u nás, poblíž. Náš život je bohatý, pestrý! A sám Bůh ví, co je pro nás dobré! Kéž z toho dokážeme rozdávat, radovat se, být vděční. Kéž slyšíme Boží zašeptání a jsme poslušní a věrní i v maličkostech... Je příliš snadné rozmluvit si další krok, přeslechnout Jeho hlas a smutné minout příležitost být právě Tam někde, s někým!