Je právě

středa 13. července 2016

Letní napínání

Pěkně si tu žijeme, pospolu, vesele a svorně! Dojímá mě to. Nemají to všichni, nemáme to vždycky!
Můžeme prostě přežít zase další den... Nebo se radovat, když je z čeho! Pomáhat si, protože víme jak! A máme se rádi! Těšíme se, až pustí konečně teplou vodu, budou i z nás dvou "bába s dědou", jenže to je na jiný článek... a mezitím, mezitím se těšíme napínáním!

"Tak já to vymyslím, nějak to vymyslím...
Ještě jsem to nedodělal..."
Byl jakože nenápadnej a vůbec nenápadnej nebyl... ČAS UBÍHAL, MÁ ZVĚDAVOST ROSTLA... A třeba tygřík něco koumá na můj svátek... Nejde mi už dělat, že to netuším. On vyzařuje cosi znepokojujícího. Prochází se a věří, že to působí obyčejně. Plete se.
"Tygře, je mi jasný, že mi nikdo o ničem neříkal, tak co teda čekám? Proč?"
"No to je pravda, neříkal. Zase sama sebe napálíš!"
"...Já to zkomplikoval... Musel jsem to zjednodušit, aaaaa, hmmmm aaaaaa." Znělo to... nějak rozmrzele nebo zadumaně nebo jako v mezičase čehosi a mě to nabíjí!
Zachrastily mince... Ještě dvacka a je to...
"A co je to?"
Nemůžu... To nemůžu... Musíš počkat..."
Aspon se nevymlouval, šelma jedna... Tajuplná...
"Do kdy, do večera? Řekni!"
"Neřeknu, to nejde."
"A bude to dneska?"
"Jooo, to snad jooo! A už to vííííím, vím!
"Můžu nahlas netrpělivostí pískat?"
"Neee. Musíš počkat!"
Tygr zpřísněl, nebo se raději uklidil před mým dotíráním a šel si opravovat nějaký text... Já teda zas nevím a vím, na čem jsem. Jsem šťastná z toho, že to u nás bývá takové!
Dám si kafe a počkám... Nebo neee. Někomu napíšu... Nebo... Zajdu si na záchod... Jeeee, honem, zvonek, ozval se zvonek! Zavřela jsem za sebou dveře, že se schovám. Nechci se schovat, chci všechno slyšet! Jenže někdo zvonil zdola, není tady u dveří. Tygr běží pryč... Procházela jsem se po předsíni a hledala ušima v dálce kroky.
Budu dospělá, přece. Tygr však zvyklý na mé naléhání vešel a funící začal hned vysvětlovat a směrovat dění!
"Ještě počkej, musím se vydýchat..." Ještě musím..."
Neřeknu dej mi to, neřeknu, i když ve mně to hlas volá volá!
"Hele, tygře," upozorňovala jsem na sebe! "Tygře, vidíš, jak se ovládám?!"
"No jooo, vlastně vidím!"
"Tygře, víš, mě to nejde! Dej mi to\!"
"Neee, ještě,"  zkusil říct dobrácky!
"Ale... tak na teda"!
Aaaaaa, děcko ve mně polapilo tašku a hltavě hledalo! Kolosální krabice čehosi měkkého!
"Tygře, je to zmrzka nebo salát?"
A potom - čokoláda, čokoláda, čokoláda, čokoláda! Celé 4 tam ležely. \Na svátek bych si nevzpoměla, nebýt mého srdečného tygra. Ještě mi ho takhle osolí! Teda krásně osladí! A vzduch moc pěkně svěže voní deštěm! A o tom, kdo laskominy přinesl, ať si vám tygr napíše do komentáře!

čtvrtek 24. prosince 2015

Pohádka o třech kaprech, jedné návštěvě a mnoha neudržených tajemstvích

Jaké by to bylo předvánoční období, kdybych nesepsala pár střeštěných příhod a neudržených tajemství. Přinejmenším my dva s Tygrem si časem rádi zavzpomínáme a zasmějem se!
Taky jsme měli návštěvu, legrace bylo dost a dost.


Letos tuším začaly naše vánoce až začátkem prosince, možná že na konečku listopadu, ale vážně ne dříve! Miluju na nich to napínání, úplně nesmyslné nápovědy, i když napovídajícímu smysl dávají, dokud se do nich nezamotá, nebo se naopak úplně nevymotá... a dárek prozradí. Chtěně či nechtěně, to už nelze rozluštit!
Máte-li pocit, že vaše fantazie škrábe drobky někde ze dna, že už všechno máte, všechno bylo, začněte Tam! Nebo tím!

Přála bych vám každý rok poslouchat roztomile dyndajícího tygra! Vyslídí-li možný dárek aspoň v mém podvědomí, využije toho a ptá se přepadově kdykoli.
"Máš už dárek? Kde je, dej mi ho! Co je to, řekni! Kde je Tam? Tam, to může být přece všude!"
"Tam - je na 6 písmen, nejmíň! Může to mít více forem a i když to tam je, zrovna to tam klidně i není! A adresně ani přesně nevím, kde Tam je. Nepotřebuju to vědět!"
Tak se různě v průběhu dnů ozývalo zvolání: "Řekni konečně, kde je tam? Nemůžeš mi to vydržet neříct! Nikdy to dlouho nevydržíš!"
"Musím to upravit, něco s tím udělat - ach Bože, jsme jako malí! Mohlo by to takhle zůstat, ale bylo by to omezený!"
"Co to je, že to musíš spravovat? Ono to nefunguje? Co je to za dárek? Můžeš ho nechat takový! Dej mi ho a spravíme ho potom!"
Třeštění bez konce - dokud jsem neupravila jednu e-knihu z pdf formátu do mp3 a nedonahrávala z rádia všechna pokračování druhého dílu. Potom se mi buď zželelo tygra, nebo mi došla výdrž, po čemž toužil - a možná že jen bylo Mikuláše - dárek si však musel najít!
"Tygře, tygře, už ho mám! Hledej!"
"Aaaa, honem, kde jako? Kde mám hledat?" Nezaskočený tygr dychtivě naslouchal.
"V něčem, co jsi měl dneska na sobě..."
"No... toho je moc! Co jsem měl?"
Mezi řádky podotýkám, že jsem dárek chtěla ukrýt do bundy, ale z pudu sebezáchovy i pro záchranu vánoc jsem to neudělala. Bylo by to moc daleko!
"Taaak, mikina, mikinu jsem měl určitě", pustil se tygr do pátrání u své postele.
"Mikina nic, je prázdná," odfrkl si nespokojeně. Najednou mu cosi došlo - zrada, nesoulad, kapsy nemají být pusté, to je špatně, prostě zádrhel.
"Nemám mp3 přehrávač, měl tam být! Kam jsi ho, proč tam... Není tam!"
"Zlato, hledej teď ten dárek. Pak se to vysvětlí," pomáhala jsem jemně. A neúspěšně.
"Ale proč tam není? Nevypadl? Nechci, aby se stratil. Měl být v kapse od mikiny!"
"Ach, takhle ten dárek nenajdeš... Tak teda hledej přehrávač, třeba je v něm!"
Tygr frustrovaně mikinu odhodil a s mručením - "proč je jinde, nevím, proč je jinde" popadl rifle. Jaké štěstí, že přehrávač v první kapse našel a na své rozpoložení v momentě zapomněl.
Nastal však další rébus!
"Jak to poznám? Tolik souborů, dvě paměti, než to prozkoumám?"
Pomalu říkal začáteční písmena složek v přehrávači a já povzbuzovala - ještě, ještě o kus dál!
"Jak to poznám?! To není možný!!! Jeeeee, tygr, složka tygr! Je to v něm!"
Po velkém boji - ještě, že nebyl větší - ulovil tygr svou kořist.
"Huraaaaa, knížky, knížečky. Budu si je šetřit, slibuju. Vystačí mi na celý advent!"
Jenže si je rozporcoval po tygrovsku a za pár dnů bylo po nich! No nic, to už jsme měli rozdělaný balík z dalšíma šesti prozrazenýma, však ono bude co číst!

Tygr mi to vrátil poměrně rychle!
"Teď si hledej ty, to máš za to!"
"A kde? Poraď mi trochu, byt je velký!"
"To je jednoduchý! Kam dáváme věci, které nevíme kam dát?"
"Pod stromek! Do koše! Na sedačku! Do šuplíků! Já se zblaaaaaznííííím!"
"Tam neee," zaznělo klidně.
"Hmmm, takové další místo ne... další místo asi ne... Vždyť přemýšlím jen o hmotných věcech, já hloupá! Na velkým disku, do takový složky, kde je všechnooo!"
"Tak vidíš, běž tam a najdi si dárek!"
"V tom borrrrr..., v tom chaosu? to nemůže jít! Ale byl tam, ve složce s mým jménem. Jak milosrdné. Audiokniha! Mockrát děkuju! Upřímně!"

A to nebylo všechno, co mi vyvedl!
"Dáme si kafe? Chceš si dát? Já jinak nevím, jak bych to udělal. Musím na poštu, proč bys tam měla stát se mnou tu frontu?"
Snad se tygr bojí, že pošťačka vyzradí, od koho je zásilka... Každý rok mě někde chvíli nechá - (čekat a trpět), než cosi koupí!
"Proč si mám teda dávat kafe? Poběžíš na poštu a zase zpátky? Z domova bys to měl blíž!"
"Taky si koupím, nechám si ho u tebe a pak si ho přijdu vypít!"
"Jeeeee, s dárkem? Dáš mi ho hned?"
"Neptej se a pojď. Chceš k tomu kafi něco?"
Ooo, jak dojemné. Pomalu si ho budu upíjet a čekat... Jako hafan...
"Tu máš občanku, budou ji chtít," povídám mu!
"Jo, no vidíš, to by chtěli!"
Tygr si vzal doklady a opustil mě!
Za pár minut byl zpátky a měl... krabici, aspoň to tak znělo. V šustivé tašce...
"Dali mi ji tady v Sumě - v obchodě s výpočetní technikou -", povídal mi!
To bylo zvláštní, že by tygr šel jen tak loudit tašku. Ale co by ne, jsou vánoce. Hlavně, že má dárek!
"Dáš mi ho?"
"Neee, to by už nic nezbylo."
"Já taky nemám, prosím!"
"Však něco vymyslíš. Dám ho vysoko do skříně a tam počká!"
Vypili jsme kafe a šli domů. Jsem zvědavá, ale zkusím se chvíli těšit. Nebudu usilovat hned!
"Chceš dárek?" Dost mě ta otázka zaskočila.
"Co, cože? Říkal jsi, že počká!"
"Počká, když nechceš!"
"Chciiiii, přece, jen nemůžu uvěřit. Jakto, že mi ho dáš?"
"Mě ho nebaví mít," zazdil to tygr!
V krabici ležel hezký, úzký, lehounký  skener, vejde se mi dolů do nočního stolku. Kdykoli si ho snadno podám a zase schovám. Je pro mě neobvykle rychlý. Zkusila jsem to asi hned ten den!
"Heeej, ty, tygře, tys mě balamutil! Nebyl jsi vůbec na poště! A já ti vnucovala doklady! Proč bys chodil do Sumy jen pro tašku?"
"No právě, proč?" Měl jsem to z lahůdek pěkně blízko. Musel jsem ještě někomu zavolat, abych se tak rychle nevracel!"

Kromě knížek můžete stejně tak začít parfémem. Takovým, který protějšek zná, ale v koupelně na poličce už pár let nestál. A jedním pokusným k němu. Byl tygrem s radostí přijat! Zatím si je oba šetří líp, než ty knížky!

Potkala nás na ulici paní... Připadám si někdy jako blázen... Stává se nám to prostě. Jednou jsou záminkou moje vlasy, jindy, Bůh sám ví co.
Oslovila nás  na ulici paní - Prý by pro nás chtěla něco udělat - třeba napéct cukroví! Byla příjemná, není třeba se jí bát, říkala:) A vážně, za pár dnů přivezla docela velkou krabici! Půlku jsem dala našim domů - ale to předbíhám!


Další vánoční položkou měl být, ale už byl - Aquamat! Tygr si ho vždycky přál. I já si ho oblíbila, pěkně bublá a má dobrou vodu.
Před lety jsme jeden měli, ale onemocněl. Jen vrčel, drnčel, žral proud, špatně chladil a trošku z něj šel strach. Opravovat ho nemělo smysl. Tak jsme hodně měsíců pili vodu z ledničky nebo z kohoutku... Měli jsme radost, když jsme objevili aquamat ve spořitelně, v lékárně, u kamaráda ve firmě. Však my tě taky jednou zase budeme mít.
Vysypali jsme pokladničku a objednali ho... Pan Coufal - snad sám manažér pobočky Šumavského pramene pro střední čechy byl moc fajn. Všechno nám zařídil, po telefonu popsal, pomohl vybrat dostačující mašinku, dokonce prý budou mít další dva druhy kávy, tak přislíbil ochutnávku!
Plán byl - mašinka a 4 soudky s vodou. Dopadlo to skoro podobně. Firma Šumavský pramen měla v nabídce balíček obsahující 5 barelů, dva sirupy... plus dva dávkovače. Přikoupili jsme ještě kilovou kávu a návlek na barel! Těšili jsme se jako na návrat člena rodiny!
Už si u nás téměř 14 dnů hovíí na lince, bublá, chladí i ohřívá vodu, na barelu má kabátek a na něm si trůní plyšová, načechraná  kočka! Moc místa na lince nezbývá, ale pranic mě to nemrzí! Všechno je, jak má být!

Kočičku bylo nutné vyprat. Byla zaprášená, zakouřená, uklizená v hromadě jiných hraček - v úložném prostoru mé postele. Měla jsem z téhle akce docela obavy. Strčila jsem kočku do povlaku na polštář a zavázala ho. Mizerně! A možná dobře, ale na kočku si nikdo nepřijde - je to svobodný tvor!
Po otevření pračky jsem nečekaně našla dvě hmoty, každou na jiné straně. Jedna z nich byla onen zchumlaný povlak na polštář. Druhou jsem nechtěla hledat ani najít. Vůbec mě neupokojilo, že to ošklivé, mokré drželo pohromadě. Rozčepířená, střapatá, nesympatická, odrazující věc děsem z vody zapomněla, jak má vypadat. Jak to jen ukážu tygrovi? Nemůže se rozpadnout?! Díky Bohu, že to pračka přežila!
Držela jsem si kočku od těla - dala jsem ji na topení, než ji definitivně vyhodím! Po hodině mi zvědavost nedala a šla jsem se podívat. Nevěřila jsem vlastním prstům. Hračka si v teploučku vzpomněla na svou hebkost i tvary! Voněla, čekala, až ji otočím na druhou stranu. Poslechla jsem už s klidem! Znovuzrozená a pyšnási trůní na barelu! Škoda, že nedovede příst!


Bylo by to tak nějak všechno, kdyby záleželo jen na mně. Jenže starší sestra přiletěla ze Španělska na pár dnů, mamka si taky udělala výlet do Prahy a tak mě holky vytáhly na trhy.
Veselo bylo hned před vchodem. Sestra Gábina, zhýčkaná jarními teplotami ve Valencii začala drkotat zubama, lamentovat, že už nikdy, nikdy, říkám vám nikdy do Česka v zimě nepojedu... Hledala rukavice, šálu, mamka to se smíchem popisovala. Hned jsme zapluly do obchoďáku, do kavárny! Mamku vylekaly ceny, my sestry jsme si lebedily a chlácholily ji.
Čepice, šály, rukavice a ponožky měli snad na každém kroku. Jedny z těch rukavic se opravdu nedaly vrátit. Povrch byl pletený, vnitřek plyšový, huňatý, teploučký. Tygřík mi je dopřál, i později klobásu, prý za něj! Byla dobrá, křupavá!
O trzích nemám co říct, byly to prostě trhy... Strom, fotky, turisti, shon. Hlavně to strkání a předbíhání na eskalátorech a u vstupu do metra bylo nepříjemné. A přece mě napadá historka. Mamka v metru zkoumala plánky a ptala se mě, jakou má která trasa barvu! Když jsem prohlásila, že to nevím, nějaká milá spolucestující se s náma dala do řeči a vysvětlovala... Pamatuju si jen, že trasa B je žlutá a ani to s jistotou tvrdit nebudu...
Domů jsme dorazili právě v čas, abychom vyzvedly s mamkou dárek pro ni na poště. Po vyšplhání 4 pater jsem se musela smát. Chudák Gábina - v riflích, obepnutých ponožkama, ve svetru a šále, pod teplou dekou a další povlečenou zaujala polohu v polosedu a tak strávila s teplotou jako balík nejmíň tři hodiny. Na upovídanosti jí to však neubralo. Posílala při tom do Španělska fotky a radovala se, jak se jim Praha líbí!
Mamka upekla spoustu koleček z listového těsta, šunky a sýra. K tomu ještě dort s malinama a šlehačkou! Měli jsme se všichni spolu moc dobře. Jen jsem byla nachlazená a nedokázala jsem být vzhůru dlouho do noci, jako kdysi.
Další den odjely holky domů na \Moravu. Docela se těším, že zase začátkem ledna přijedou, než sestra poletí zpátky!


Mamka mi přivezla svíčku - pěkně vytvarovanou rybu, i s šupinama. Ta jediná čeká pod stromečkem! Není to smutné čekání, ba naopak, napínavé.
Tygr má totiž na Štědrý den tajný plán. Záleží prý jen na dobrém zdraví. Víc mi prozradit nechtěl. Hádám, že to dodrží a jedno tajemství bude zachováno!
Odpoledne spolu půjdeme na Bohoslužbu do našeho svatebního kostelíka... Bude to krásný čas! Těším se dlouho, těším se vždycky - na salát, kapra, hlavně na rozjímání, vánoční pořady v křesťanském Rádiu7, na pohádky, lenošení, na telefonáty, vyzvídání, co kdo dostal, jak se měl! K atmosféře už schází jen pár vloček! Nebudu po nich truchlit, klidně se půjdem vyhřívat na sluníčko!


Vypadalo to jako konec článku, že? Jenže včera, 23 prosince jsme byli donakupovávat, co bylo třeba - vajíčka, šlehačku, maso!
"Pěkné svátky," volali jsme ještě s tygrem u východu z našich lahůdek...
"Máte už kapra? Čokoládového?"
No to punerank okamžitě zaujalo! Jeee, bude to hezky tvarovaná figurka, třeba se i tygr zaraduje, říkala jsem si tajně!
"Koukejte, má i šupiny, pochovejte si ho!" jásala nad ním prodavačka, u které jsme původně ani nebyli.
Nešlo o malou čokoládovou postavičku, ale o skvěle tvarovanou buchtu, polívanou! Šupiny jdou nahmatat i přes obal!
"Dám vám větší tašku, ať se mu neulomí ocásek," švitořila dál prodavačka a my jsme se na kapra nechali ulovit! Nebude se mi ho chtít krájet, doufám, že zvědavost zvítězí!
Takže, salát hotový, kapr svíce a kapr buchta doma, tak honem pro kapra do třetice, do restaurace - jen co se konečně vyspíme!
Krásné a pokojné prožití vánočních svátků přejeme s tygrem vám všem!

sobota 19. prosince 2015

To dobré

Jak vás mám jen uvítat, mí mílí zbloudilí čtenáři? Snad slabou obhajobou, že nikdy není pozdě... Nebo - pozdě, ale přece... Tygři by to neřešili! Vděčně by se lísali nebo radostně skákali, protože jsou blogoví a kamarádští! A tak je nechám být tou záminkou, pro kterou po čase nakouknete!

V našem okolí se toho děje tolik, že se svých přátel ptám s obavou, jak se jim daří... A nemám na mysli ty, kteří si stěžují běžně... Sotva mi začne docházet obsah i tíha jejich vět, oni pokračují - o pomoci, které se jim dostává, o kráse, kterou vidí, o malých zázracích běžných dnů...
Je vzácné i pokořující být při tom, když někdo z propadlin vztahu, v nějž věřil, z bolesti, smutku, zrádné nemoci, jež mu podrazila nohy - když někdo takový zkouší pozvednout zrak - k nebi, k druhému člověku, k naději, rozdává vděčnost, pokoj a úsměvy... Vnímám, že se v niěm odráží to dobré, co mu sám Bůh vložil do srdce - neztratil schopnost přát si, přát druhým, schopnost bojovat a aspoň doufat! Kéž je mi to poučením, posilou, námětem k rozjímání, zkoumání sebe samotné... Kéž dokážu být s těmi, kteří to potřebují a dají najevo a vyjádřit jim, že jsou vyjímeční. Kéž se nepřestanu svých blízkých a přátel ptát, jak se jim daří!



Jsou prostě situace, kdy bych ráda někoho potěšila, povzbudila a úplně se to převrátí, tak nějak nezaslouženě přijmu já mnohem víc.
Například - na konci listopadu měl můj táta narozeniny. Věděla jsem to od rána... Můj Tygr mi to připomněl nejmíň třikrát, facebook byl podobně houževnatý. Však já vím, já vím, večer zavolám!
No jo, ale nemám dárek! Aha, ty se po telefonu předávat nemusí. A ty každoroční fráze? Není to ohrané? Co říct, aby to bylo jiné? Zase stačilo prostě být, nevymlouvat se. Vzít mobil a udělat, co se sluší!
"Ahoj tati, volám konečně, abych ti popřála"!
"Ahoooooj", to jeho veselé "ahoooooj a děkujuuuuu" mě potěšilo.
Něco nás propojilo - zmizela sluchátka, dálka tří set kilometrů i moje váhavá rozpolcenost. Byla jsem s tatínkem a on se mnou. Jako bychom spolu pili kafe a plácali páté přes deváté.
"... A představ si, na moje narozeniny rozsvítili v Karolince vánoční strom!" Usmívala jsem se - jsou hodní, že nepodlehli komerčnímu šílenství a počkali na ten pravý den!
Kromě jídla jsme lehce naťukli i vztahy a zavzpomínali si.
"Tatiii, vidíš taky, jak se někteří členové naší rodiny vzdalujou?"
"Vidím a moc se mi to nelíbí. Nebudu s tím nic dělat, protože se mě nikdo neptá. Ale kdyby přišli, řeknu jim svůj názor. Jsem tady, připravený pomoct, co to půjde"!
Odmlčí se takhle i Bůh, když se přestaneme ptát?, proběhlo mi hlavou -  než jsem si uvědomila, že já jsem se dřív taky neptala, spíš jsem našim věci oznamovala.
"Pamatuješ, tati, když jsem odcházela z domu já, cos mi říkal? Že toho kluka neznáš, ale nechceš mi bránit, přeješ mi dobré a kdykoli máš pro mě dveře otevřené... Vůbec se nechci vracet, ale hřeje mě to vědomí"!
"To pořád platí", odpověděl bez váhání, bez přípravy... Odzbrojil mě, pohladil, objal mě jako otec a nic nevadilo, že nejsem zrovna nadosah!
Přiznávám, nevím, kudy náš nenucený rozhovor plynul dál. Možná zpět k jídlu, malému posezení v práci, zásobám na vánoce... Byla jsem však tolik dotčená vyřčeným i nevyřčeným během těch několika minut, že poté, co jsem zavěsila jsem plakala.
Houpala mě vlna rodičovské, bezpodmínečné, obnovující se, bojující, konejšivé lásky. Tahle láska je odleskem té Boží. A já jí bez Boha vůbec nejsem schopná! Jsem sobecké děcko, kterému však bylo odpuštěno a díky milosti dostalo další šanci!
Nebeský Tatínku, v každém z nás je část tebe! Prosím, pomáhej mi to objevovat, pomáhej mi to vidět a nezapomínat!


Babička Veronika je nová, už trochu naše, ač jsme jí to ještě neřekli. A to jsme si povídali jen dvakrát!
Má živý, čilý hlas, ráda vypráví. Sportovala, cestovala, učila tělovýchovu..  Nebýt hůlek, jejích 87 by jí nikdo hádat nesměl!
Nezranila se ani v tělocvičně, ani na sjezdovce, ale doma v koupelně, po návratu z cest. Žel byla zrovna sama, celý víkend. Není lítostivá, jen..., jen by chtěla žít, tak jako chce žít její duch!
Seděli jsme si s Tygrem v místním lahůdkářství na kafíčku, když se ozvala:
"Já si tu vedle vás dám tašku a hůlky, ještě musím něco koupit. Víte, mně ty dlaždičky kloužou"!
Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, kdo přišel. Babička prostě navázala, jako by byl náš první rozhovor nepřerušený. Neodjíždí zrovna nikam na víkend, tak si musí protentokrát navařit a tak si nakoupila více, než obvykle.
Dopili jsme kafe a nabídli babičce, že ji doprovodíme domů, ať nákup sama nevláčí. Byla nadšená, vděčná! Tak jsme přišli na to, jak blízko sebe bydlíme. Pomalu jsme kráčeli kalužema a povídali si dál. Co na tom, že dva zrakově postižení a stařenka - jako z nějakého příběhu! Prostě lidi, kteří se navzájem potřebovali a tak byli spolu. Protože mohli, chtěli. Je moc fajn někdy nespěchat! Domluvili jsme se, že se po novém roce zase sejdeme!

Nejsme vždycky zdraví, nemůžeme jet, kamkoli si smyslíme. A to je fajn - spoustu bychom toho přehlédli, i tady u nás, poblíž. Náš život je bohatý, pestrý! A sám Bůh ví, co je pro nás dobré! Kéž z toho dokážeme rozdávat, radovat se, být vděční. Kéž slyšíme Boží zašeptání a jsme poslušní a věrní i v maličkostech... Je příliš snadné rozmluvit si další krok, přeslechnout Jeho hlas a smutné minout příležitost být právě Tam někde, s někým!

sobota 10. října 2015

Doplnění mé letně podzimní databáze

V létě jsem opravdu hojně četla, podzim se jeví podobně! Moje tipy budou dost interaktivní, méně o dojmech, než to mívám ve zvyku. Takže klikejte na odkazy, které vás zaujmou a kéž pro sebe najdete inspiraci ke čtení či poslechu. Bude-li tenhle článeček pro některé z vás úplně mimo, tygříci jistě ocení, že mezi ně nakukujete!

Kromě fiktivní knihy Emmy Donoghue o únosu z pohledu pětiletého chlapce Pokoj, o níž výstižně psala Neriah, jsem dále četla skutečný příběh o postupném únosu několika dívek Najděte mě od Michelle Knight – popisované scény byly dost drsné a bylo jich tolik… - na recenze podobných svědectví se zatím necítím! Mrzí mě to, protože Michelle se po jedenáctiletém vězení pere se životem velmi statečně! Snad se osmělím, odhodlám a projdu tou knihou po kouskách ještě jednou.

Po dalších titulech popisovaných zde na blogu Ještě jsem to já a Zachránila mě slza jsem si v rámci vyvážení-spestření témat potřebovala zasnít, odpoutat se od země a číst si o vesmíru!


Moc se mi líbila přednáška astronauta Charlese Dukea, který v rámci letošní návštěvy České republiky zavítal i do hradecké církve Element! Jsem za to ráda, nejen proto, že ji spřístupnili na internetu a mohli jsme si ji stáhnout. Dalším bonusem může být možnost potrénovat trochu angličtinu! Poslechněte si příběh člověka, který jako jeden z mála lidí přistál na měsíci... Nemusíte se orientovat ve hvězdách, přesto se dozvíte mnoho zajímavého o jeho pestrém putování. Charles dosáhl výšin nám nedostupných, přesto nenalezl pokoj, musel znovu bojovat o své manželství... Hledat opravdové hodnoty i smysl života.

Takže když jsem objevila v naší slepecké zvukové knihovně knihuEugena Cernana Poslední muž na měsíci, zajásala jsem a vrhla se na ni!
Kniha je zřejmě tlustá, poslouchala jsem ji ve zvukové podobě. když vám všechny ty úsměvné, drobné i dramatické příběhy, doplněné spoustou technických popisů raket a procesů předčítá lidský hlas, utíká to rychleji, mnohem rychleji, než kdybych musela všechny ty stránky skenovat a potom číst soustředěně, abych případně opravila text.


Pokud se vám nechce knihu shánět a přesto vás potěší virtuální cestování plus pár pestrých poznatků "z měsíce, přidávám aspoň odkaz na besedu s autorem samotným.

Celý článek tvoří přepis záznamu besedy astronauta Cernana se středoškolskými studenty v Národním muzeu 19. června 2008. Přepis byl pouze minimálně jazykově a obsahově upraven.



Pokud jste dočetli až sem, zasloužíte si pár otázek z besedy jako upoutávku:

Tázající č. 6: Dobrý den, já bych se vás chtěl zeptat, jak jste si užíval řízení měsíčního roveru.

Cernan: Já se taky na něco zeptám. Otázka je ale určena pro čtvrté třídy, takže to je takové trochu trapné. Je na Měsíci gravitace? Každý kdo si myslí že je, ať zvedne ruku. Někdo si není úplně jistý a zvedá ruku jen tak napůl. Kdyby tam nebyla gravitace, tak bych nemohl spadnout. Na měsíci je šestinová gravitace ve srovnání se Zemí, takže teoreticky, kdybyste na sobě neměli těžký skafandr, mohli byste skákat šestkrát výše a dále než na Zemi a vážili byste při tom jenom šestinu. Proto by všechny ženy chtěly na Měsíc. Takže když jezdíte s měsíčním roverem, tak vás přidržuje k zemi jenom šestinová síla. Když tedy narazíte na kráter nebo balvan, tak vás to vymrští a jedete po třech kolech. My jsme přistáli v údolí a kolem nás byl věnec hor vysokých tak 3 000 metrů. A když jsme jeli po úbočí takového kopce, tak jsem vždycky svého kolegu posadil na dolní stranu, protože jsme měli strach, že se převrátíme. Jednou jsem slyšel pěknou definici gravitace od nějakého desetiletého hocha. Říkal hezky, že gravitace je síla, která vás drží dole. A když je menší gravitace, tak to znamená, že když skáčete, tak skáčete víc. Řídit měsíční rover byla úžasná zkušenost a umožnilo nám to se dostat daleko dál, než by jsme se kdy dostali pěšky. A až budete mít příležitost projet se s lunárním vozítkem po Měsíci, tak ji určitě využijte.

Tázající č. 8: Mě by jenom zajímalo, jak dlouho a jak je potřeba se připravovat před takovým vesmírným výletem.

Cernan: Ještě než vůbec může začít příprava, musíte vědět, co chcete. V našem případě příprava na let trvala jeden a půl až dva roky. Byla tam spousta technických záležitostí, geologie, naučit se pilotovat kosmickou loď. Velká část přípravy spočívá v tom, jak řešit mimořádné situace a problémy, testovali jsme kosmické lodě, psali jsme postupy jak se chovat až tam budeme. Za ten rok a půl jsme potřebovali pracovat osm až devět dní v týdnu, abychom to stihli. A příprava si vybrala svou daň v našich rodinách, protože jsme cestovali po celé zemi a byli jsme doma jeden dva dny v týdnu. A když jsme se nakonec dostali na Měsíc, tak jsme byli jako děti, které konečně dostaly příležitost si užít to, na co tak dlouho čekaly. A přestože jsme měli takovou jistotu v našich rodinách, tak jsme si ani neuvědomovali jak moc se oni o nás báli. Dnes je to tak, že astronauti, kteří létají raketoplánem a jsou na vesmírné stanici musí čekat osm až deset let, než na ně dojde řada. Já jsem vstoupil do vesmírného programu když mi bylo 29, letěl jsem když mi bylo 32, 35 a 38 roků. Vím, že vám se zdá 38 hodně vysoký věk, ale stane se to i vám. Je to nevyhnutelné a když tam budete, tak si uvědomíte, jak mladý věk je 38 let. V tom věku jsem hledal další horu, na kterou bych vylezl. Bylo to dost frustrující, protože bylo těžké najít něco co by se vyrovnalo tomu co jsem dokázal. Čas je věc, nad kterou nemáme žádnou kontrolu. V době, kdy jsem byl kosmickém programu čas běžel tak rychle, že jsem si nestačil ani uvědomit, co jsem za těch 12 let všechno udělal. A teprve po 25 letech jsem napsal knihu, která se snaží odpovídat na otázky, na které jste se ani neptali.

sobota 26. září 2015

Zachránila mě slza - Angele Liebyová

Zachránila mě slza - Angele Liebyová
Vydalo nakladatelství Ikar v roce 2014.
Anotace: Skutečný příběh ženy, která se probere z umělého spánku, ale nemůže se hýbat ani komunikovat. Ostatní se domnívají, že je v kómatu, přestože ona sama všechno slyší a vnímá. Bojí se, že ji lékaři nechají odpojit od přístrojů, (tato možnost se před ní probírá s rodinou) nebo přistoupí k odběru orgánů, jelikož se kdysi zavázala k dárcovství. Tento stav trvá přibližně dva týdny a lékaři už jejím příbuzným nedávají naději. Potom si však dcera, která právě sedí u matčiny postele a mluví na ni, všimne, že Angele po tváři stéká slza.

... Psát tuhle recenzi je pro mě tentokrát těžší, než číst souvisle knihu. Asi na mě její kousky více doléhají. Vynasnažím se neprozradit příliš a přesto vám dát nahlédnout do několika nekonečných týdnů jednoho života!


Angele je šťastně vdaná za svého Raye téměř 39 let. Jejich dospělá dcera Cathy vychovává dvě malé holčičky.
Všechno se změní nečekaně, když Angele po příchodu do práce rozbolí hlava, až musí odejít. Není žádný hypochondr, už deset let nebyla nemocná. Avšak co je moc, to je moc! Doma nezabral ani lék, ani spánek. Pohotovostní služba ji večer odvezla do nemocnice. Po sérii nekonečných, neúspěšných vyšetření, uprostřed noci, požádala Angele o trochu jídla - tím se ale začala dusit...

Ukázka: "Lékaři konečně objevili nějakou anomálii: něco není v pořádku s mými bílými krvinkami. Ale co jim teď hlavně dochází, je fakt, že pokud nezasáhnou, umřu jim tady před očima: udusím se, zlehka zhasnu jako plamen, jemuž se nedostává kyslík."

... Bylo rozhodnuto, že Angele intubují, aby ji udrželi při životě. Zároveň ji uvedou asi na dva dny do umělého spánku - pro usnadnění léčby, sníží to její metabolické potřeby a bude lépe zvládat umělé dýchání.



Ukázka: KDE TO JSEM? Všechno je černé. Jsem v černočerné tmě. V totální černi, ve všepohlcující černi bez sebemenšího záblesku světla. Jenom nevím, jestli mě ta černota uklidňuje, nebo děsí. Připomíná mi to dětství, když jsem se zavírala do skříně, abych se tam cítila v bezpečí a současně i vystrašeně. Ze všech sil se snažím protnout očima tmu, ale nevidím nic. Nic než hlubokou čerň. Mám oči zavřené, nebo otevřené? Netuším. Co se vlastně stalo? To také nevím. Vím jenom, že tu nejsem sama - slyším vedle sebe někoho. Dýchá zrychleně - asi jako vyčerpaný pes.

Ukázka: Pokud jde o můj sluch, pak nejenže funguje, ale dokonce se ještě tříbí - je teď mnohem citlivější než předtím. Stal se ostřejší a řekla bych, že je doslova inteligentní. Dokáže analyzovat sebemenší hluk. Je to bezpochyby stejné jako u nevidomých, i když já mám ještě jeden handicap navíc: chybí mi hmat. Hladově hltám zvuky. Všechny mě zajímají i zneklidňují: ty, které vydává postel, i ty vyluzované přístroji.

Angele sluchem vnímá své okolí, avšak nereaguje zjevným způsobem na žádné podněty, tóny, slova návštěvníků. Co bude dál?

Ukázka: "„Žádná naděje už není, kromě srdce už nic nefunguje,“ chladnokrevně odpovídá lékař. Nakonec ale přece jen projevil záblesk lidskosti: vzal si Raye stranou a přeladil na důvěrnější tón. Jako příteli, o něhož se obává, aby příliš nepodlehl smutku, mu poradil: „Víte, teď byste měl všechno zařídit. Je to mnohem jednodušší předtím než potom.“

Zařídit? Chcete říct... jako pohřeb?“
Doktor přikývl, ve tváři výraz, který měl vyjadřovat pochopení. A potom se stáhl, doprovázen svou mlčící družinou.
Ray a Cathy se pomalu ani neodváží naposledy se podívat na mé ležící tělo připomínající skácenou sochu. Mechanicky projdou chodbami a sestoupí po schodišti. Ani jeden z nich nepromluví.

Ukázka: Cathy ke mně něžně promlouvá: „Neboj se, maminečko, o tatínka se postarám, všechno dobře dopadne.“
Srdce mi zaplaví vlna emocí. Je to směsice lásky, smutku a obav. Tam uvnitř jsem jedno velké jezero slz.
Cathy pokračuje: „Nesmíš nás opustit. Víš, ještě jsem
o tom s tebou nemluvila, ale moc ráda bych měla další dítě. A tohle malé musíš přece poznat. A ono zase bude potřebovat svou babičku.“
Můj muž, moje dcera, moje vnoučata - můj život. Ten soukromý svět, který mi byl tak podivně odebrán. Mám pocit, že se udusím.
Maminko?“
Cítím, že se Cathy najednou zvedla.
Tati!“
Copak?“
Tati, podívej se!“
Co se děje?“
Jsou u mě tak blízko jako nikdy předtím. Vnímám jejich dech, jejich pohyby.
Tak se přece podívej! Maminka pláče!“
Co to povídáš?“
Slza! Tady. Už když jsem na ni mluvila, tak se mi zdálo, že pláče, ale teď o tom není pochyb. Podívej se, teče jí slza, vidíš?“"


Ukázka: "Plakala jsem, pohnula malíčkem, otevřela oči. To je úžasný pokrok. Ovšem pravda je, že až na tyto výjimky zůstávám nadále paralyzovaná. Jsem jako rozlámaná loutka. Moje tělo neví nic o realitě. Nepamatuje si žádné z těch běžných mechanismů, pomocí nichž dříve fungovalo. Představuji si, že když Ježíš probudil Lazara, tak ten hned mohl a také uměl vstát, chodit, obejmout svého spasitele a poděkovat mu, hovořit s přáteli, rozdělit se s nimi o své jídlo na oslavu této neobyčejné události. A já z toho všeho neumím vůbec nic. Moje tělo je vrak. A bude třeba spousty práce, vůle a houževnatosti, aby byl tento stroj rekonstruován a fungoval zase tak jako nedávno."

S Angele prožijete, co ji stojí i dává každý pohyb, malý pokrok... Jak probouzející se tělo bolí nešetrnost a těší každá vstřícnost, milé slůvko, nová změna... Sestřička na svém místě.
Nad jednáním některých lékařů I sester se však pozastavíte, Angele to stálo mnohem víc!
S manželem se domlouvá zpočátku mrkáním a pohybem prstu -Trpělivý Ray proto ví, co a jak napravit, ošetřovatelé jen kroutí hlavou.

Ukázka z Rayových zápisků: "Je 25. července. Probudila se z kómatu.
27. Otáčí hlavu zleva doprava a zpět.
3. srpna. Hýbe prsty.
6. Komunikuje: naznačuje ano a ne.
14. Usazena do křesla pomocí zvedáku.
17. Hýbe rukama, křeslo dvě hodiny.


Ukázka: "Během jednoho sezení ergoterapie byly hodnoceny škody, které mé onemocnění zanechalo na mém těle. Výsledek není zrovna slavný: všechny svaly vzaly zasvé. A tak se začaly řetězit činnosti: práce s modelínou, vyřezávání sošek ze dřeva, vaření, koupele, ping-pong v invalidním vozíku k rozvíjení reflexů... S takovým programem si člověk připadá jak na prázdninovém táboře."


Tady vás zanechám - zbylým stránkám, vlastním vzpomínkám, emocím, prožitým zázrakům. Tento příběh o jednom "zmrtvýchvstání" stojí za přečtení.

Teď ještě pár osobních postřehů z mého života, které se mi při Angelině vyprávění vybavily.

Hned anotace či ukázka se slzou mě přenese v mysli do jedné nemocnice, kde před lety umírala moje teta, zdravotní sestřička.., na rakovinu. Ležela v komatu několik týdnů. Co se změnilo? Jak jí je? Chvěli jsme se, když komukoli zazvonil telefon - nervy rozjitřené, srdce doufající. Vzpomínám na vyprávění nejbližších, kteří se rozjásali, když teta mrkla, usmála se, pohnula lehce rukou. Bylo to pozdvižení kvůli každičkému tiku... Byla to zároveň i naděje vskříšená jediným nečekaným pohybem!
Jsem ráda, že jsem se s ní mohla rozloučit, i když její tělo na přístrojích působilo jen jako schránka. Sestřičky kní přesto promlouvaly jako k živému člověku.



S názvem Angeliny nemoci - „Bickerstaffova encefalitida" - si zase vybavím svého tátu, který jednou v létě - kudy chodil, tudy spal. Měl horečky, pupínky na kůži a podle lékařů byl asi moc na slunci... I on byl s výpadky paměti odvezen do nemocnice. Stejné ráno ještě sám řídil z práce k doktorce auto, blázen... Odtamtud už odjížděl sanitkou! Zjistili mu klíšťovou encefalitidu a slabou obrnu... Díky Boží milosti a lékařům byl po pár týdnech v pořádku...


Z Angelina příběhu mi zarezonovala i další slova - tracheostomie, ventilátor, ochablé svaly... Připomínají mi děvčátko z knihy Devátý dotek. Malá Klárka už porazila mnoho lékařských prognóz, díky Bohu za to! Hodně mě učí - o radosti, vděčnosti, pokoře i lásce. O houževnatosti i křehkosti života - o tom, jak vzácný je každý den!

Možná je zase čas zvolnit, nabrat dech, vstřebat přečtené, přeladit na jiný žánr – počkat, než se ke mně dostane další zajímavý tip!
Přeji vám pokojný podzim a přijďte potěšit tygříky. Jsou neradi sami!